Tělo jako vězení.

Svoboda.

Svoboda projevu. Svoboda chodit, s kým chci. Svoboda jít, kam chci a kdy chci. A taky svoboda pohybu.

Radost nad tím, že mé tělo a já jsme tým. Že já mu naslouchám a ono dělá to, o co ho prosím.

Jenže…někdy se kolečko zadře.

Někdy bychom chtěly, ale tělo nás neposlouchá. Možná proto, že se nás po dlouhou dobu snažilo šepotem požádat o změnu. Pak muselo zvýšit hlas a začalo na nás mluvit hlasitěji. Někdy dokonce křičí, až se mu hlasivky namáhají natolik, že už nevychází žádný zvuk.

Jen křečovitě stažené hrdlo a němý výkřik do prázdna.

(A pak většinou pád na dno v podobě nějaké hodně vážné nemoci.)

Jsou však i chvíle, kdy tělu velmi dobře nasloucháme, a přesto nefunguje…a o svobodě pohybu se nám může pouze zdát.

PETRI
Drobná stařenka s velmi laskavýma očima. Moudrost z nich doslova sálá. K tomu, abych do nich ale mohla pohlédnout, si musím sednout na zem.

Petri má totiž už 30 let Parkinsonovu nemoc a její trup je teď úplně ohnutý dopředu. Nemůže se narovnat, nemůže se kouknout před sebe, stát ji stojí nadlidské úsilí.

Totální ztráta citlivosti v rukou ji ale trápí ze všeho nejvíc.

Necítí je od zápěstí až po konečky prstů a tím je doslova závislá na svých pečovatelích v domě pro seniory.

Na rozdíl od většiny staroušků, kterým dávám jemné Shiatsu, u Petri je moje pozornost upřená zejména na ruce. Deformované prstíky drobných ruček ukazují dlouholetý vliv nemoci.

Beru její ruce do mých a s obrovským nasloucháním a jemností začínám masírovat prst po prstu. Na omak jsou jako pokřivené křehké drátky. Zdeformované dlouholetou nemocí a slabé kvůli letům nepoužívání.

Starouškové si obyčejně masáž rukou a nožek hodně užívají. U Petri mám ale po chvíli pocit, hned jak ji vidím zavřít oči, že odplouvá někam hodně daleko. Toto už není o tom, že si doteky užívá.

Celé její tělo, které v té malinkatosti a deformovanosti doslova splyne s křeslem, mi napovídá, že se NĚCO stalo.

Když pak po chvíli otevírá oči, jsou plné něhy, vděčnosti a obrovského dojetí.
Začíná se střídavě koukat na své ruce, kterými pomaloučku hýbe, a mně do očí. A v tom ji slyším říkat:

„Já je cítím, já ty své ruce CÍTÍM!!!“

Co vám mám povídat.
V té chvíli jsem se tam před ní rozpustila jako belgická čokoláda.

Reflexní masáž rukou se zdá jako taková malá hloupost, která „nic“ nedělá.

Osobně si myslím, že může dělat zázraky – a to nejen v případě lidí se ztrátou citlivosti rukou.

Je to úžasný nástroj ke zklidnění se, který hravě pomáhá s nespavostí a stresem.
Mimo to má ještě jeden úžasný dopad – tím, že se jedná o dotyk, nás automaticky otevírá jeden druhému. Jakmile se začneme dotýkat, otevřeme tím dveře neverbální komunikaci a automaticky sdílíme na podvědomé úrovni.

Dneska mám obrovitááánskou radost. Hurá, hurááá, hurááááá! :-)

Podařilo se mi totiž dokončit Kurz reflexní terapie pro ruce. Kdo nezná, vřele doporučuji.

A kdo si chce k reflexce rukou nejprve přistoupit po špičkách a nevrhnout se rovnýma nohama do kurzu, můžete omrknout Relaxační masáž rukou, kterou mám ke stažení zdarma ZDE.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů