Jak se skrz tělo uvolňuje trauma?

Vždycky jsem byla tajnůstkářka. Už od dětství mě bavilo se něco tajně naučit nebo vyrobit a pak to ukázat mé rodině.
V 17 letech jsem se s nadšením zakousla do studia angličtiny a potajmu se učila slovíčka a gramatiku, abych jednoho dne na mamku promluvila anglicky.
Taky si barvitě vzpomínám na dobu, kdy jsem potají doma datlovala do psacího stroje a učila se psát všemi 10. Po každé bezchybně napsané řádce jsem prožívala slastné euforické stavy. Anooo! Dokázala jsem to! Jen učebnice a já! Mám na to!

Ani nevím, kde se ve mně ta touha po tom věci skrývat bere. Možná mě baví vidět překvapené výrazy. Každopádně to tak mám až dodnes.

Její ruce tančily po nožkách tak božsky, že mě pohled na ně úplně hypnotizoval.

Dotek mě provázel jako velmi důležitá součást života od dětství. Už jako malá jsem si nenechávala ujít každodenní setkávání se zídkou u sousedů, která byla pokryta různými druhy mechů. Moje jemné dětské prstíky po těch hebounkých obláčcích tančily podobně jako ruce Rosy po nožkách spolužáků. Každý bochánek mechu měl svůj vlastní příběh. Stejně jako nožky všech lidí, které se mi později dostaly do rukou.

Plosky nohou jsou přímá brána do duše

Nedlouho poté, co jsem dokončila první stupeň Reflexologie, jsem letěla do Čech. Oproti všem minulým návratům to tentokrát bylo pro mě okořeněné nadšením z toho, co jdu mamce ukázat. Už několik měsíců jsem se vezla na té tajnůstkářské vlně, masírovala dobrovolníky, kteří ke mně chodili a s nadšením mě doporučovali svým známým a rodině.

Nastal den D. Mamka byla možná ještě více nervózní než já. Nevěděla, co ji čeká. Ulehla na postel, zavřela oči a čekala, co se bude dít.

První dotek je pro mě ten nejdůležitější. Je to jako bych objímala duši člověka, který se mi svěřuje do rukou. Nechci ji vyplašit.

Láskyplně, pomalu a vědomě nechám ruce, aby jemně prolomily energetickou bublinku, kterou všichni máme kolem sebe. Někteří dotek vnímají dávno předtím, než se jich fyzicky dotknu. A téměř všichni cítí mé ruce i poté, co z bublinky zase odejdu.

K bublince mojí mamky jsem přistupovala s velkou láskou a pokorou. Chtěla jsem si vychutnat tento jemný neverbální dialog. A povedlo se. Po prvním doteku, jemném jako pírko, jsem cítila, že se naše bublinky propojily.

Dodnes nezapomenu na moment, kdy se mamka zhruba v polovině masáže začala nekontrolovaně klepat.

Celé její tělo se chvělo a nešlo to zastavit. Jemně jsem držela její nožky v rukách a ptala se, zda může dýchat. Když klidným hlasem odpověděla, že se cítí dobře a že nemusím přestávat, spadl mi kámen ze srdce. Nikdy dříve jsem se s takovou reakcí nesetkala přímo. Znala jsem to jen z knížek. Její pokojný výraz v obličeji mě utvrzoval v tom, že je opravdu všechno v pořádku. Masáž jsem tedy dokončila i přesto, že se mamka nepřestávala klepat. A přitom jsem se nesmírně radovala, jakého efektu masáž dosáhla.

Tělo si pamatuje a nezapomíná

Tělo je velkou truhlicí vzpomínek a prožitků. A také traumat. Ta se v těle ukládají a čekají do doby, než nastanou vhodné podmínky pro to z těla odejít. To se jich zbaví pomocí slz, křiku, nekontrolovatelného smíchu, velkého rozzlobení nebo právě třesu.

Každý máme svůj batůžek traumat, který se nám postupně v životě plní a díky vědomé práci na sobě se obsahu batůžku zase zbavujeme.

Proč má zebra prázdný batůžek?

Představte si zvíře, které zrovna uniklo před útokem predátora. Lev tiše a trpělivě číhá v křoví a čeká na ideální moment, kdy může vyrazit rychle jako šíp k poklidně se pasoucímu stádu zeber. Když je po všem, zebrám, kterým se podařilo uniknout ze spárů smrti, se tělo začíná třást. Do třesu se dostávají přesně v momentě, kdy se po traumatické události cítí v bezpečí. Trvá to většinou jen chvilku a poté už se zase spokojeně pasou mezi svými blízkými.

Zvířata jsou 100% napojená na svá těla. Následkům traumatu dávají volný průběh a nechávají tělo, aby situaci zpracovalo. Tím se automatický postarají o to, že skrz tělo zpracují celé trauma. Jejich batůžek je tedy zůstává i po prožitém traumatu prázdný.

Lidé bohužel takto nefungují.

Když se dostaneme do traumatické situace, ve velké většině případů si nedovolíme nebo nedokážeme následky traumatu ihned pustit.

Společnost a výchova v rodině v tomto hrají nesmírně důležitou roli, a to zejména v případě situací, které nám dospělým na první pohled nepřipadají jako traumata. Duší dítěte ale takto vnímána často jsou.

„Nebuď bačkora.“ „Jsi už velká holka, ne?“ „Chlapi přece nepláčou.“

A tak od dětství plníme své batůžky menšími či většími traumaty, které se poté v dospělosti snažíme zpracovat, vyčistit, uzdravit.

Jak odlehčit batůžek?

Cest, jak to udělat, je dnes opravdu spousty. Od čistě „povídacích“ terapií přes ty, které jsou zaměřené na tělo.

Pokud tělu nastavíme vhodné podmínky, pomůže nám a „uleví“ si i v průběhu na první pohled nevinné masáže, jakou může být třeba reflexologie. A to i přesto, že naším záměrem není touha „vyčistit“ minulost.

Jsem dokonce zastáncem názoru, že člověk nemusí znát specifickou techniku masáže, aby mohl ostatním pomáhat. Intuitivně pomačkat nožky, zaměřit se na body, které jsou citlivější, a láskyplně se druhého dotýkat, dělá divy.

Ani nemusíme takovou masáží vyhledávat nějakou obrovskou emocionální katarzi či uvolnění dřívějších traumat. Tělo se nemusí navenek projevit (ať už třesem nebo čímkoliv jiným), ale změna už probíhá. Batůžek se vyprazdňuje i tak.

A že neumíte masírovat? Tak alespoň objímejte. Nic to nestojí, dá se to provádět kdekoli, kdykoli, s kýmkoli. A dělá zázraky. Vědomé objetí druhého člověka dokáže opravdu měnit na hluboké úrovni. Jen je třeba, aby bylo objetí opravdové. Nejen dát okolo někoho ruce, ale OPRAVDU tam být. Všemi smysly. Celým svým já. A pak se dějí zázraky. :-)

Reflexologie byla první terapeutická masáž, kterou jsem se naučila. A dodnes k ní mám láskyplný vztah.

Na reflexologii opravdu nedám dopustit. Je to taková nenápadná technika, ale dokáže dělat doslova zázraky.