Vlastně jsem nikdy nebyla velká dietářka. Nezkoušela jsem jednu zázračnou dietu za druhou a nemám za sebou seznam režimů, které bych mohla odškrtávat jako navštívené země. :)

A přesto moc dobře vím, jaké to je si jídlo odpírat.

Bylo mi asi patnáct, když se moje břicho stalo jedním z hlavních témat mého života. Často se nafukovalo a já ho za to nesnášela. Styděla jsem se za něj. A některé dny jsem dovolila tomu, jak zrovna vypadalo, aby rozhodlo o tom, jak se budu cítit.

Když bylo ploché, svět byl v pořádku. Když se nafouklo, jako by se spolu s ním nafouklo všechno špatné. Moje nálada, nespokojenost, vztek na sebe i celé moje vidění světa. Dokázalo přehlušit skoro všechno hezké, co ten den přinesl.

A měla jsem na to řešení. Nebudu jíst - nebo skoro nebudu.

Někdy jsem celý den přežila na jablku, Twiggy tyčince a pár soustech něčeho dalšího. Čím větší bylo břicho, tím menší byly moje porce. Věřila jsem, že když mu nedám skoro nic, nebude mít z čeho se nafouknout.

Dneska bych nejradši tu holku objala. Tenkrát mi to ale nepřipadalo kruté. Naopak - připadala jsem si nesmírně silná. Měla jsem obrovskou vůli a jídlo bylo něco, co jsem dokázala dokonale kontrolovat. A když máš něco stoprocentně ve svých rukou, nic tě nemůže překvapit. Aspoň jsem tomu tehdy věřila.

Kontrola mi navíc dávala velký pocit bezpečí.

Moje kontrola tedy tehdy vypadala tak, že jsem si často nedala skoro nic. Ta tvoje může být mnohem nenápadnější. Talíř před tebou klidně leží, jen nad ním sedí někdo s lupou. Kontroluje, kolik je tam sacharidů, jestli porce není moc velká a co budeš muset zítra udělat, abys to "vyvážila". A přesně tehdy se v hlavě probouzí malý účetní.

Znáš to nutkání? Sotva si dáš první sousto, spustí se to. Někde v hlavě se probudí malý účetní s kalkulačkou a začne pilně vést potravinové účetnictví.

Nebylo tam moc sacharidů? Neměla jsem si toho nandat míň? Kolik budu muset zítra ujít, abych to "odpracovala"? Dala jsem si dort - mám teda vynechat večeři? Počítá, kontroluje, vyhodnocuje, plánuje další přísné kroky. A ty místo abys jedla a jídlo si užívala, řešíš nekonečnou tabulku zisků a ztrát.

Tenhle účetní umí být pěkně vytrvalý. Možná nastoupil při tvojí první dietě, možná mnohem dřív - když ses poprvé naučila, že některá jídla jsou "dobrá" a jiná "špatná". A čím déle mu necháváš vést účetnictví, tím hlasitěji dokáže komentovat každé sousto. Jenže zdravější tě tím automaticky nedělá. Zato unavenější a provinilejší? V tom bývá bohužel docela výkonný.

Dostávám se k něčemu, co mě dodnes štve. K tomu, jak jsme si z jídla udělaly měřítko vlastní hodnoty. Snědla jsem salát - jsem hodná holka. Dala jsem si zákusek - jsem padlá žena, co nemá pevnou vůli. Poznáváš se? 

Moje vlastní verze téhle rovnice byla trochu jiná. U mě nezněla "dala jsem si dort = jsem špatná". Zněla "mám nafouklé břicho = neměla bych jíst". Výsledek byl ale podobný. Z tělesného příznaku se stal rozsudek a z jídla trest.

Jenže jídlo není morální disciplína. Brokolice z tebe nedělá lepšího člověka a tiramisu horšího. Jsou to prostě jen potraviny. A pohyb rozhodně není trestem za něco, co "bys neměla". Cvičit proto, že sis "dovolila" palačinky, je asi tak zdravé jako mstít se sama sobě za to, že jsi naživu a máš radost.

Tahle logika viny a trestu nás nikam neposune. Jen nám ukradne spoustu radosti z docela obyčejných věcí - z oběda s kamarádkou, z kousku dortu k narozeninám, z toho, že jídlo může být i potěšení, ne jen položka v tabulce.

"Míň jez, víc se hýbej" zní krásně jednoduše. A není to úplný nesmysl - množství energie, které přijímáš a vydáváš, samozřejmě pořád hraje roli. Jenže lidské tělo není excelová tabulka se dvěma políčky. :) A hlavně: menší talíř není automaticky odpovědí pokaždé, když se ti něco na těle nelíbí.

Tohle jsem se musela naučit sama. Já totiž dlouho reagovala na nafouklé břicho právě ubíráním. Čím víc mě tělo trápilo, tím míň jsem mu dávala. Dnes vím, jak zvláštní logika to byla: tělo mi říkalo, že mu není dobře - a já mu odpověděla dalším omezením.

Pokud chceš nebo potřebuješ zhubnout, samozřejmě to může být úplně legitimní cíl. Jen to pořád nemusí znamenat hladovět, trestat se pohybem a celý den přemýšlet nad každým soustem.

Tímhle článkem ti nechci dát další dietu ani nový seznam pravidel na ledničku. Chci ti dát jednu jinou možnost: když se v těle něco děje, nemusíš automaticky přitvrdit. Můžeš se nejdřív zeptat, co se ti snaží říct.

Mně trvalo dlouho, než jsem tenhle rozdíl začala chápat. Přišlo to v jedno úplně obyčejné ráno.

Nebyl jeden den, kdy bych se probudila a najednou měla všechno vyřešené.

To nejhorší "břichové období" postupně odešlo a já začala jíst víc. Jenže omezování se mnou ještě nějakou dobu zůstalo. Pořád jsem měla pocit, že svoje tělo musím nějak řídit, hlídat, držet v mezích.

A pak přišlo jedno úplně obyčejné ráno. Zrovna jsem si zaběhala a šla jsem se osprchovat. Stála jsem pod sprchou, voda mi stékala po obličeji a najednou mi došlo, jak hnusně se ke svému tělu chovám. A že si to nezaslouží.

Brečela jsem. Hodně. Slzy se míchaly s vodou ze sprchy a mně bylo najednou nesmírně líto všech těch let, kdy jsem měla pocit, že svoje tělo musím držet zkrátka, aby mnou bylo přijaté.

Nevím, jestli se dá vztah k vlastnímu tělu změnit během jedné sprchy. Ten můj se určitě měnil ještě dlouho potom. Ale právě tam se něco začalo měnit. Poprvé jsem se na svoje tělo nepodívala jako na něco, co musím ovládnout nebo opravit. Podívala jsem se na něj jako na něco, o co se mám starat.

A tady jsme u toho, co ti chci ze všeho nejvíc říct: tvoje tělo není projekt na opravu. Není to rozbitá věc, kterou musíš konečně dát do pořádku, aby sis v ní zasloužila bydlet. Není to seznam nedostatků čekajících na vyřešení.

Je to tvůj domov. Jediný, který máš. A za ta léta pro tebe odvedlo pořádný kus práce - možná porodilo děti, možná tě proneslo náročnými roky, možná zvládlo věci, o kterých ani nevíš. Zaslouží si mnohem víc než věčnou nespokojenost a další seznam zákazů.

TČM se dívá na člověka jako na celek. Neptá se jen, co jíš, ale taky na to, jak trávíš, jak spíš, kolik máš energie, co se děje s emocemi a co všechno si tvoje tělo právě nese. A tenhle pohled mi připomíná něco, na co se při věčném řešení jídelníčku snadno zapomíná: nejsi svoje kalorie ani číslo na váze. Jsi celý člověk.

Když jsem tenhle pohled jednou nasála, k dietám a omezování už jednoduše nebylo cesty zpět.

Nafouklé břicho mám čas od času i dnes. Samozřejmě jsem radši, když nafouklé není. :) Ale už kvůli němu nepřestanu jíst, nezkazí mi celý den a hlavně se na něj nezlobím.

Beru ho jako zprávu: možná mi něco nesedlo, možná jsem jedla příliš rychle nebo byl ten den zkrátka hektický a moje trávení to pocítilo. Břicho každopádně za nic nemůže - ani já nejsem špatně. Prostě se něco stalo a moje otázka už nezní: "Jak se za to potrestám?", ale: "Co pro sebe teď můžu udělat?"

A možná právě v tom je celý rozdíl mezi tím, jak jsem o jídle přemýšlela tehdy a jak o něm přemýšlím dnes. Pořád věřím, že jídlo má obrovský vliv na to, jak se cítíme. Pořád mě zajímá, co jím, jak jím a co mému tělu prospívá. Jen už nevěřím, že cesta ke zdravějšímu tělu vede přes válku s ním.

Kdybych si dnes mohla sednout vedle té holky, která se ráno podívá na svoje nafouklé břicho a rozhodne se, že za trest skoro nebude jíst, určitě bych jí nedávala žádnou přednášku o výživě. Objala bych ji, dala bych jí termofor na břicho, hladila ji po vlasech a řekla jí, že ji chápu. A že tohle dělat nemusí.

Řekla bych jí, že je krásná - s plochým břichem i s tím nafouklým. Že velikost jejího břicha vůbec nerozhoduje o tom, jakou má hodnotu. A hlavně bych jí řekla něco, co tehdy ještě nevěděla: "Nafouklé břicho pomine. Tenhle den už se ale nikdy nevrátí. Tak nedovol, aby ti ho břicho zkazilo. Běž ven, směj se, dej si něco dobrého. Udělej něco, na co budeš jednou ráda vzpomínat. Život je příliš krátký na to, aby jeho dobré a špatné dny určovalo to, jak zrovna vypadá tvoje břicho."

Řekla bych jí taky, že ji mám moc ráda. A že to bude dobrý.